Zalito sluncem

Každý rok si říkám, že bych měla být trochu víc praktická. Sázet s rozmyslem. Jen to, co využiju. Jen to, co se osvědčilo. Jen to, co má smysl.

A pak… stojím s hrstí semínek květin, které možná vůbec nevyrostou, ale i tak jim najdu místo. V zemi. V květináči. V sobě.

Letos jsem si dopřála jeden malý kousek záhonu, který není pro užitek. Není ani pro včely, i když je možná potěší. Je prostě pro mě. Aby něco rozkvetlo jen proto, že to může.

Co roste jen tak, pro radost?

🌼 Lichořeřišnice

Vypadá, jako by se usmívala. Roste rychle, vesele se plete přes ostatní rostliny a má květy, co vypadají jako malé slunce. Občas si jimi ozdobím salát, ale většinou je jen pozoruju, jak se natáčí za světlem.

💜 Levandule

Ještě malá, ale slibná. Když kolem ní projdu, pohladím ji a prsty mi zůstanou vonět. Neplánuju žádné sáčky do skříně. Jen si ji občas čichnu. A to stačí.

🌱 Hrášek v květináči

Nepůjde do mrazáku. Možná ani do kuchyně. Ale ty první křehké lusky – utržené rovnou z výhonku – chutnají tak trochu jako dětství. To, kdy jsme jedli hrášek přímo ze zahrady, rukama, bez příboru, bez rozmyslu.

🌾 Heřmánek

Ten se mi vloni rozesel sám. A letos mu říkám “ať si roste, kde chce”. Malý nepořádek, který mi dělá radost. Někdy ho otrhám do čaje, někdy ne.